Obzor

(24. 2. 2017)

Obzor

1. Až k obzoru táhne se modravá pláň,

nad obzor stoupá slunce rudé jak krev.

Mám jediný sen a pořád myslím naň,

spatřit zase tvou tvář a slyšet tvůj zpěv.

Neodradí mne dálky oceánu,

nezastaví mne síla bouřlivých vod,

příď škuneru vedu k novému ránu,

s větrem v plachtách pluji k tobě na východ.

2. Kýl proráží vlny jako ostrý nůž,

střelka kompasu dobře ví, kde je cíl.

Opouštěl tě chlapec, teď vrací se muž

zpátky tam do země, kde se narodil.

I kdyby bouře plachty na cáry rvala,

i kdyby zhltnout nás chtěl divoký vír,

pro tvář, cos v mé paměti zanechala,

se k tobě vrací tvůj malý bukanýr.

3. Až k obzoru táhne se modravá pláň,

nad obzor stoupá slunce rudé jak krev,

po kormidelním kole klouže má dlaň,

když nad ránem vzpomínám na tvůj úsměv.

Za zády Nový svět, život před sebou,

v tom životě vidím tě na mne se smát,

já přísahám při nebi nad palubou,

že na věky tě chci, lásko, milovat.